Hlubinná abreaktivní psychoterapie je založena na znalosti fungování lidské paměti, psychiky i těla. Teorii HAP velmi dobře teoreticky propracoval ve svých dvou knihách Ing. Andrej Dragomirecký. Mnohé psychické a psychosomatické problémy tkví v tom, že člověk prožil v minulosti (a je prakticky jedno, jak byla ta minulost daleko - příčinu lze nalézt v pravěku i dále) stresující situaci, kdy byl v tzv. stavu zúženého vědomí. V takovém stavu se do paměti ukládá nejen situace sama, ale také všechny informace o stavu organismu. To může být bolest, třes, zima, bušení srdce atp. a z emocí strach, úlek, lítost i cokoliv dalšího. Kromě toho se ukládají i tzv. posthypnotické sugesce neboli postuláty, tj. vše, co člověk v daném stavu slyšel, na co myslel, atd. Všechny tyto stavy se opětovně vybavují v KAŽDÉ situaci, která nějak (i dost vzdáleně) připomíná původní událost. To je tzv. asociativní vlastnost paměti. A zde je kámen úrazu - původní události si vědomě nemusíme pamatovat, ale pokud dojde k tzv. restimulaci, čili k probuzení vzpomínky na nějakou událost, mysli i tělo si ji stále přehrává. Z toho pak pramení nevysvětlitelné psychosomatické problémy, které se objevují zdánlivě bez příčiny. Bohužel samy už neustoupí, ľádná "anti-restimulace" bez projití hlubinnou terapií sama od sebe nenastane. Kromě toho se také uvedené sugesce promítají do celého života člověka, aniž by byl jasný jejich zdroj nebo důvod takovýchto myšlenek. Příklad: "já to nezvládnu" nebo "teď je se mnou konec" atp. Je zřejmé, ľe s věkem člověka počet restimulovaných problémů roste a to má významný vliv na postupné zhoršování celkového zdravotního stavu.